Josef Topol by měl radost aneb Stará aréna si s Hodinou lásky poradila se ctí

 

Josef Topol psal svoji Hodinu lásky, kterou uvedli v premiéře v ostravské Staré aréně, původně jako rozhlasovou hru. Chtěl ve svém textu popsat ničivou sílu času v průběhu vznikající, trvající a zanikající lásky. Hra není často inscenovaná, klade totiž velké nároky na výklad textu, dramaturgické

a režijní uchopení i na herecké vyjádření tématu skrze jednání postav. Těchto úskalí si inscenační tým ve složení Miroslava Georgievová (režie), Antonín Dvořák (dramaturgie), Kateřina Kazická (výprava) a Vladislav Georgiev (hudba) byl vědom.

 

Na černé podlaze hrací plochy je bílý stůl se dvěma bílými sedátky a bíle povlečené lůžko. V pozadí na černých stěnách je napnuto od stropu až

k podlaze rozměrné plátno s béžovým kruhem mandaly. Výtvarnou složku scénografie doplňují barevné reflektory s modrými filtry.

​

Hudební i zvuková složka inscenace pracuje jak s hudebními motivy, tak se zvukem domovního zvonku, případně s předěly mezi scénami vyjádřenými pronikavým cinknutím. Jednající postavy jsou pouze tři – muž jménem El, žena jménem Ela a ženina teta. Ela je oblečena celá v bílém, muž má na sobě bílou košili a béžové kalhoty v souladu s barvami mandaly v pozadí. Teta se objeví před očima diváka pouze ve dvou krátkých okamžicích a je oblečena do neladného oděvu staré ženy.

 

Jak již bylo řečeno, Hodina lásky je původně rozhlasovou hrou. Je zde tedy velmi důležitý text a v něm každé slovo. Slovem se vyjadřují pocity, nálady i vztahy. Naplnit scénickou podobu tohoto textu, tedy ztvárnit vše, co je vepsáno do textu prostřednictvím hereckého projevu obsahujícího pohyb, gesto i mimiku, a zároveň vyjádřit adekvátně vše, co postavy prožívají, je mimořádně složitým úkolem. Nutno říci, že s těmito nároky se inscenátoři vyrovnali s úspěchem.

 

Josef Topol psal svoji Hodinu lásky pro starší herce, než jsou Jana Mudráková (Ela) a Jakub Burýšek (El). 

 Irena Křehlíková, obsazená do role Teti (Eliny tety) je také pro svoji roli ještě příliš mladá. Ale přesto obsazení není na překážku. Dochází zde ovšem k jistému posunu a před očima diváků se odehrává milostný příběh mezi dvěma velmi mladými lidmi, kterým v naplnění jejich lásky překáží Elina nemocná teta, uložená na lůžko a komentující vše, co ze svého místa slyší, byť do místnosti, ve které se děj odehrává, vůbec nevidí.

 

To je však jen první rovina textu a hry samotné. Pod ní je rovina druhá, symbolická, vyjadřující hlavní, filozofické téma hry: stárnutí a vysychání lásky mezi mužem a ženou. Nicméně i tato druhá rovina je inscenátory naplněna, byť v jistém významovém posunu – v závěru je publikum svědky dopadu postupujícího času a s tím spojené samoty do života ženy.

​

Takový výklad Topolovy předlohy je naprosto legitimní. Je politováníhodnou skutečností, že ženský život je poznamenán příchodem stáří více než život muže. V tomto světle se pak každá promarněná vteřina života, respektive mládí, jeví z pohledu ženy ještě mnohem důležitější. A toto sdělení je vtěleno do názoru inscenace.

 

Nebyl by to však Josef Topol, jeden z neosobitějších českých dramatických autorů, kdyby ve svém díle nedal velký prostor hře jako takové, a tedy

i hravosti. Právě tohoto potenciálu předlohy využívají v maximální možné míře jak režisérka Miroslava Georgievová, tak herci, zejména Jana Mudráková a Jakub Burýšek. Na oba dva je kladen velký nárok: jsou na scéně nepřetržitě po dobu více než jedné hodiny. A nutno přiznat, že ani

v jediném okamžiku není jejich projev nudný, opakující se či nedejbože monotónní.

 

Jana Mudráková zpočátku představení (recenzována je první repríza) ve fyzickém projevu poněkud příliš pózovala. Více přirozenosti od začátku by zajisté nebylo na závadu. Tento malý nedostatek se ale po chvíli vytratil a postava Eli se stávala stále více věrohodnou. Eli v podání Jany Mudrákové je zamilovaná mladá žena, toužící a zároveň rozmarná, chvílemi dětská, chvílemi dospělá a velice hravá.

​

Jakub Burýšek žádný problém s věrohodností nemá – jeho El je od samého začátku až do konce v každém okamžiku mladým mužem, který si na nic nehraje, po své milé touží, touží i po naplnění své touhy a veškerá ženská hravost ho jen odvádí od skutečně naplněné hodiny lásky. Jakub Burýšek dává o něco více najevo, že si je vědom ubíhání času. Jeho El je racionálnější, což v kontrastu s emotivností Eli Jany Mudrákové vytváří základnu pro poutavost celého představení.

 

Oba herci ukazují velký potenciál svých výrazových prostředků: Jana Mudráková využívá plnosti a barevnosti svého hlasu i pohybových dispozic, Jakub Burýšek uplatňuje mladistvou mužnost a velkou schopnost projevu vnitřní hry emocí. Oba pak projevují vskutku mimořádnou kvalitu mluvního projevu, což je pro naplnění každé Topolovy hry věcí naprosto klíčovou. Jen tak vynikne krása a bohatost Topolova jazyka a jeho poetičnost. Řeč se zde stává doslova hudbou a za to patří oběma protagonistům velká poklona.

 

Irena Křehlíková v roli Teti zdárně naplňuje úlohu staré a nenávistné stařeny zejména v té části role, kdy jen komentuje dění mezi její neteří a jejím milencem, Když se poprvé objeví před očima diváka, je symbolem stárnutí a bezmocného stáří. Při svém druhém vstupu vypadá poněkud mladistvěji, což by se stát nemělo. Spolu s Janou Mudrákovou však v závěru celého představení dobře vyjadřuje nespravedlivost ženského životního údělu a dvě hlavní obavy spojené se životem ženy – obavy ze stáří a samoty.

 

Hra Hodina lásky je svým způsobem prubířským kamenem. Na představení seděl autor recenze vedle režiséra Radovana Lipuse, dobrého známého a lze říci, že i přítele dnes již nežijícího Josefa Topola. A když po konci představení a po utichnutí dlouhého a nadšeného potlesku Radovan Lipus řekl: „Josef Topol by měl radost,“ není už k hodnocení novinky ostravské Staré arény co dodat.

​

Ladislav Vrchovský/ ostravan.cz