Elektra ve Staré aréně varuje: Vraždící lidské stroje se dostávají do pohybu

​

Jednu z největších antických tragédií Elektra představil v nedělní premiéře divadelní soubor Staré arény v Ostravě. Látku z antických bájí

o Agamemnónovi a Klytaiméstře a o jejich dětech Ifigénii, Elektře a Orestovi zpracovalo mnoha dramatických autorů. Mezi prvními Sofoklés

a Euripidés ještě v antickém Řecku, ale také například Eugene O´Neill ve své antické trilogii, vytvořené v první polovině dvacátého století

a situované do války Severu proti Jihu. Všichni se shodně zamýšlejí nad tématem odpovědnosti člověka za své činy.

​

Je člověk pouhou hříčkou v rukou bohů a činy člověka nejsou ničím jiným než důsledkem božích vnuknutí a božských hrátek, jak ve svých hrách tvrdí Sofokles? Nebo je člověk sám tvůrcem svého osudu a je odpovědný za všechny své činy, kterými se jen může zalíbit či znelíbit bohům, jak tvrdí Euripides? Tento pomyslný dialog mezi zmíněnými antickými mysliteli otevírají ve své nové adaptaci Euripidovy tragédie Elektra dramaturgyně Sylvie Rubenová a režisér Pavel Gejguš.

To, že si vybrali právě Euripidovu předlohu, je pro dnešní dobu příznačné: i když je považována za ne zcela vydařené dílo svého autora, rozhodně je ze všech dramat o Elektře nejakčnější. I když je dnes možná také namístě vzít vážněji i bonmot, že trocha filozofie nikoho nezabije …

Kostýmy jednak inspirované antikou, jednak dneškem, jsou dílem Pavla Gejguše a kolektivu Staré arény, hudbu napsala Samuela Bartošová.

V jednotlivých postavách vystupují Jan Lefner jako Agamemnón, Jana Mudráková jako Elektra, Oresta hraje Petr Sedláček, Ifigénii hrají buď Eliška Šlahařová nebo Barbora Vidomská. Do role Klytaiméstry obsadil Pavel Gejguš Miroslavu Georgievovou, Aigista svěřil Vladislavu Georgievovi. Postavu rolníka ztělesnil opět Jan Lefner.

Před divákem se odehrává koncentrát dějových faktů tragédie, která je řetězem vražd spáchaných v návaznosti na vraždu první, vraždu (či spíše oběť) Ifigenie, zbavenou života vlastním otcem Agamemnónem v jeho slepé víře, že tato oběť mu zaručí válečné vítězství. Inscenátoři kladou otázku, na kterou si má odpovědět každý divák sám: existuje obecná pravda a obecná spravedlnost, nebo má každý člověk právo na vlastní pravdu

a vlastní spravedlnost?

​

Inscenace potlačuje textovou rovinu Euripidovy předlohy, ta je redukována, jak již bylo řečeno, jen na nezbytná, nejnutnější slova, potřebná ke sdělení základního obsahu jednotlivých situací. Opět jsou přítomny základní znaky poetiky divadelního jazyka souboru Staré arény, tedy výrazně stylizovaná fyzická akce a důraz na slovo v jeho nejúčinnější jednoduchosti.

Hraje se na prázdné černé scéně, na které uprostřed vepředu před diváky leží zelená vojenská přilba. Jak ovšem publikum záhy zjistí z jednání osob, kterým přijde do ruky, je symbolem nejen války, ale také moci. Dále je tu jen herec v prostoru, světlo a hudba, víc režisér Gejguš nepotřebuje.

V jednání postav nade vším dominuje agresivita. Temné tóny ostatně vévodí i hudební složce inscenace, která je velmi vydařená a silně působivá. Nejrozsáhlejší textový part má Elektra, kterou hraje Jana Mudráková jako dívku plnou rozhodného odhodlání pomstít smrt otce, tedy způsobit smrt matce, jeho vražedkyni. V komorním prostoru divadelního sálu Staré arény zní zvučný hlas herečky jako válečná polnice. Ženskost je sice obsažena ve zjevu, ale ženské chování jako takové v jednání Elektry skoro nenajdeme. Jana Mudráková pak hraje psychologicko-realisticky nejvíce ze všech účinkujících, kteří jsou (někteří více než jiní) různou mírou stylizovaní.

Ženskosti a lidskosti je na rozdíl od Elektry dostatek v počátečním ději u postavy Klytaiméstry. Miroslava Georgievová je milující matkou

a manželkou, dokud její muž Agamemnón nezabije jejich dceru Ifigenii. V tom okamžiku se promění ve mstivou vraždící fúrii. Nelehký herecký part zvládá herečka bravurně.

​

Agamemnon Jana Lefnera je muž posedlý touhou po vítězství a po dosažení moci. Nic ostatní už není důležité. Životy ostatních jsou jen dlažebními kostkami na cestě k úspěchu a pomyslné slávě. Jan Lefner je v projevu o něco více stylizovanější než Miroslava Georgievová a vzájemné vyladění hereckého projevu u všech postav je ještě záležitostí, kterou by se režie měla zabývat.

Dalšími výraznými postavami jsou Orestes v podání Petra Sedláčka a Aigistos, kterého hraje Vladislav Georgiev. Oba naplňují dramaturgicko-režijní koncepci, ve které všechny jednající postavy jsou ze sošného nehybného postavení probuzeny k jednání předchozím činem někoho jiného. A to jednání je samozřejmě zrůdné. Orstés je velmi agresívní, ale navíc projeví ze všech ostatních jako jediný jistou vnitřní mravní korekci v okamžiku, kdy odmítá zabít svoji matku. Nakolik je to však odpor ke zločinu a nakolik je to je pouhá zbabělost, to (možná záměrně) ponechává jak herec, tak režisér spíše na vyhodnocení diváka.

Aigistos sice zpočátku odmítá milostné návrhy Klytaiméstry, pak se z něj však stává muž zaslepený mocí podobně, jako byl Agamemnón. Vladislav Georgiev pak ze všech nejvíce naplňuje další režijní záměr: vnitřní hru (momentální náladu a rozpoložení) po redukci textu totiž režisér po všech vyžaduje zveřejňovat prostřednictvím fyzického projevu. To se Georgievovi velice daří.

Ifigenii při premiéře hrála Eliška Šlahařová. Postava nemá moc prostoru, umírá jako první, a herečka tak stihne jen projevit svůj dívčí půvab a radost

z nadcházejícího sňatku, což se jí také daří.

​

Velmi výraznou scénou je tanec orákula. Orákulum v podobě jakési příšery v podobě lidské postavy s hmyzí (?) hlavou ztvárňuje prostřednictvím tanečně akrobatického výstupu Tereza Petrová – a je technicky dokonalá. Je to velmi působivý obraz i díky hudbě, kterou je provázen. Rolník Jana Lefnera je i díky masce symbolizující nenaplněnost mužovy sexuální touhy sice spíše ilustrační postavou, ale čitelně doplňující děj.

Důležitou roli chóru zastávají Tereza Petrová, Jan Chudý, Eliška Šlahařová nebo Barbora Vidomská. Až na maličkosti zvládnuté unisono v hlasovém projevu doplňují uhrančivým pohybem, umocněným maskami smrti na obličeji, případně na zadní straně hlavy.

​

Celá inscenace trvá necelou jednu hodinu. Mohla by sice být i delší, ale vůbec to není zapotřebí. Všechno, co je třeba, je totiž řečeno. Pokud chtěli inscenátoři nabídnout publiku možnost zamyšlení nad vlastním mravním korektivem, nad chováním v mezní situaci, které, nepodléhá-li zábranám, jež musíme mít v sobě, nás z lidí promění na vraždící stroje, pak se to Pavlu Gejgušovi, Sylvii Rubenové a všem účinkujícím povedlo.

​

Ladislav Vrchovský/ ostravan.cz

​