Pekingská kachna ve Staré aréně je hrůznou politickou groteskou o poměrech v Číně

​

Ostravská Stará aréna uvedla v neděli 12. února premiéru nové inscenace Pekingská kachna. Text z díla čínského disidenta a posléze exulanta Liao I-wu sestavil Lukáš Adam, který je zároveň hlavním protagonistou představení. Námětem je potlačení mírové demonstrace desetitisíců studentů

a dalších lidí, kteří v červnu 1989 na pekingském náměstí Nebeského klidu požadovali více svobody a demokracie. Čínské vládní kruhy dodnes odmítají jakoukoliv medializaci  záležitosti, při které čínská armáda zmasakrovala a zabila podle čínského Červeného kříže několik tisíc lidí.

​

Liao I-wu tyto události předjímal v básni Krveprolití. Za její uveřejnění si pobyl čtyři roky v žaláři.  Dalším zdrojem pro text inscenace se stala kniha téhož autora Hovory se spodinou, ve které jsou záznamy rozhovorů s očitými svědky, příbuznými obětí, lidmi, kteří se ocitli na dně čínské společnosti a kteří přinášejí svědectví nejen o čínském hladomoru v padesátých letech minulého století, při kterém docházelo běžně ke kanibalismu a dokonce k pojídání vlastních dětí.

Za přednes básně Krveprolití získal Lukáš Adam na Poděbradských dnech poezie v roce 2012 cenu Českého rozhlasu, za přednes Hovorů se spodinou pak získal tamtéž v roce 2014 Laureátskou cenu Vladimíra Justla a za text Kulky a opium přednesený v Poděbradech v roce 2015 dostal Cenu Nadačního fondu Františka Langera. Všechny tyto tři texty nyní znějí v inscenaci Pekingská kachna.

​

Spolu s Lukášem Adamem účinkují studenti Janáčkovy konzervatoře Sára Erlebachová, Bára Vidomská, Jakub Georgiev a Michal Sikora. Pod režií je v programu podepsán Ai GejGej, což je pro tuto inscenaci zvolený pseudonym kmenového režiséra Staré arény Pavla Gejguše. Scénu a kostýmy vytvořil David Janošek, světelný design, zvuk a projekci má na starosti Jana Helebrandová, projekce upravil Jan Honeiser a hudební nastudování je práce Juraje Čiernika.

Na černé podlaze leží v různých pozicích šest velkých bílých obdélníků. Za nimi na zadní stěně hracího prostoru je velké bílé projekční plátno. Světlo v sále pomalu zhasíná a na projekčním plátně se objeví záznam situace, která se stala v Pekingu v roce 1989. Ráno 5. června  odjíždí kolona osmnácti tanků z náměstí Nebeského klidu. Z pásů jim ještě čpí krev stovek studentů, kteří pár hodin předtím doufali, že mohou komunistickým kolosem pohnout směrem k demokracii. Před první tank se najednou postaví mladý muž v bílé košili a v černých kalhotách. V ruce drží dvě nákupní tašky. Tank se mladíka snaží objet, ten se ale nedá a stále brání vlastním tělem tanku v pohybu.

​

Situaci natočil na vlastní videokameru z okna hotelu Peking Američan Charlie Cole. Ten stačil před agenty čínské tajné policie, kteří vzápětí vtrhli do jeho hotelového pokoje, film ukrýt v rezervoáru toalety a záběry poté brzy obletěly celý svět. Po odvážném mladíkovi se slehla zem a už jej nikdy nikdo neviděl.

Krátký videozáznam se chýlí ke konci a k mladíkovi na plátně se ze zákulisí přidává stejně oblečený Lukáš Adam, také s dvěma nákupními taškami

v ruce. O něco málo později vstoupí na scénu čtveřice, dvě dívky a dva mladí muži, oblečeni do rudých košil, kravat a černých kalhot. Ve tváři mají křečovité úsměvy.

Lukáš Adam začíná recitovat báseň Krveprolití. Během přednesu je čtyřmi agenty státní moci, kteří si předtím nasadí gumové rukavice, svlečen úplně donaha, násilně oblečen do stejného kostýmu a položen na podlahu. Následující scéna je jen pro silné nátury – za pomoci ruční pilky

a štípacích kleští je z těla odřezáváno maso a rozhazováno po hrací ploše.

​

Přednes básně Krveprolití však neustává. Nakonec je pátá postava opět postavena na nohy a před očima diváka se objeví bytost se stejným křečovitým úsměvem v obličeji. „Tvé pravé já, tragicky vyloučené z alma mater, tragicky hyne na stovkách dívčích záchodků v úctyhodných školách. Žaludek má pošlapaný holčičíma nohama a chlast a jídlo vyhřezlé konečníkem i ušima. Tvé pravé já se jako chcíplý pes pohozený na dvoře městského soudu stává palcovým titulkem ve večerníku Wu-chan,“ křičí Lukáš Adam do tváří v publiku.

​

Ve druhé části inscenace zazní vzpomínky na čínská padesátá léta. Příběh, ve kterém rodina pojídá v době hladomoru vlastní čtyřletou dcerku, dopadá do hlediště plnou silou a někteří diváci naslouchají hrůznému svědectví s velkým přemáháním.

Lukáš Adam v představení Pekingská kachna.

​

Závěrečná část, Kulky a opium, je o popravách 202 lidí, které čínská moc povraždila za odpor k tamnímu režimu.  V krátké reklamní scéně před tímto závěrem nechybí ani český prezident Miloš Zeman, ani z České republiky do Číny vyvážený Krteček. Vše ve strhující interpretaci celé pětice účinkujících, nyní oblečených v třpytivých kostýmech v čínském stylu. Opět nechybí křečovité úsměvy.

​

Místy se pětice herců mění ve vokální kvintet, zpívající čínskou lidovou píseň. Režisér Gejguš pracuje s kontrastem děsivého obsahu textu

a neustávajících úsměvů na tvářích čtyřčlenného chóru. V celém jevištním tvaru je mnoho dalších režijních ozvláštnění, všechna jsou však v souladu  s předem vytčeným cílem vytvořit krutou politickou grotesku.  Interpretace básně i prózy je v provedení Lukáše Adama silně expresívní

a emocionálně mimořádně účinná.

Memento této inscenace je jednoznačné: jakýkoliv obdiv k politickému a společenskému systému vládnoucímu v současné Číně je zároveň obdivem ke světu plnému nelidskosti, ke světu, ve kterém lidský život nemá žádnou cenu a ve kterém se člověk buď stane odlidštěným strojem vykonávajícím, co se po něm žádá, nebo je zničen. A navenek je toto vše podle názoru inscenátorů haleno do třpytivého pozlátka o šťastném životě stamiliónů spokojených lidí.

Pekingskou kachnou dává tým Staré arény spolu s Lukášem Adamem najevo, že na rozdíl od prezidenta České republiky Miloše Zemana a některých našich vládních představitelů čínský režim v žádném případě neobdivují.

​

Ladislav Vrchovský /ostravan.cz

​

Recenze č. 2:

Představení Pekingská kachna si všinul také Aleš Kolařík ze serveru NADIVADLO. Tady je jeho text.

​

​