RECENZE:

​

Mystické sci-fi Pásmo proměnilo Starou arénu v zamořenou oblast, kde to žije
 

Na divadelní prkna Staré arény si proklestilo cestu nové drama Pavla Gejguše s názvem Pásmo a podtitulem Kóta 6893, které je inspirováno několika literárními díly. Inscenace spojuje zralou hereckou gardu s mladou krví a malá scéna Staré arény opět dokazuje, že žádné téma jí není cizí.

​

Hodinu a půl trvající představení vtáhne diváky do zamořené oblasti, do Pásma, aby tam putovali s Kirillem, Borisem a Svatou za podivnou skořepinou. Každého z trojlístku hrdinů ženou jiné motivace, které se vzájemně prolínají. Jak taková cesta do hlubin Pásma, které skrývá nevyzpytatelná úskalí, může dopadnout?

​

Popis scény nevydá ani na hodnotný odstavec. Kulisy z kartonových krabic jako město, slepá ulice, vstup do Pásma či cokoli, co si dokážete představit. Křeslo a lampa jako jeden celý domov.  Zářivky naznačující možný výskyt radiace. Vše v kompetenci Davida Janoška. Zdánlivě prázdná scéna však pracuje s fantazií diváka, stejně tak jako celý text i dějová kompozice. Na první pohled nedotažená scéna opět dokazuje, že divadlo unese vše, co divák dokáže pojmout.

​

David Janošek se také postaral o kostýmy, prostřednictvím kterých propůjčil jednotlivým postavám zcela symbolický charakter. Překupník v podvlíkačkách, který nemá stud před ničím a před nikým, svérázná Svatá, jejíž rockerská vizáž podporuje tvrdost stalkerského řemesla, tklivá vdova v kožichu a vytahaných ponožkách jako koláž vzpomínek na dávno ztracený život s konfrontací momentálního rozpoložení všech obyvatel a v neposlední řadě civilizací prosáklý vědec vystřižený z katalogu ne zrovna kvalitně padnoucích obleků ze 70. let.

​

Prvoplánově se divák pravděpodobně neubrání srovnání či identifikaci místa děje s Černobylem. Avšak celou dobu čeká hlediště na rozhřešení marně. Místo i čas je neurčitý a Pavel Gejguš zasévá otazníky do hlav obecenstva záměrně. Sám se inspiroval především románem Piknik u cesty bratrů Strugackých a filmem Stalker Andreje Tarkovského. Režisér inscenace se totiž netají velkým obdivem a znalostí celého díla i života autorů, kteří se podíleli i na zmíněném filmu.

​

Zdánlivá adaptace knihy či převedení filmu na divadelní prkna se však nekoná. Pavel Gejguš vytvořil vlastní svět, děj i postavy, aby si z každého díla převzal pouze určité roviny či myšlenky. Zmíněné zdroje inspirace nepotřebujete znát, abyste se v představení zorientovali. Nicméně znalost díla Strugackých či Tarkovského pozvedne představení na vyšší úroveň a obnaží další jiným skryté spojitosti.

​

Text hry je příjemně civilní a přirozený alespoň v případě dialogů. Oproti dobře vystavěným slovním přestřelkám stojí popisy situací, které (vyřčené prostřednictvím postav) působí uměle a místy vytrhují diváka z tajemné a ponuré atmosféry. Ačkoli je tento popis nutný k pochopení dějové linky, chybí zde nápad, který by elegantně vyřešil nepřirozený projev.

​

Komorní scéna velmi sedí Tomášovi Jirmanovi. Překupník, uvězněný společně s dalšími obyvateli v zamořené oblasti, si svůj sympaticky obhroublý charakter Borise Mrchožrouta náležitě užívá. V kontrastu proti němu stojí Robin Ferro coby Kirill, mladý nadějný vědec ženoucí se za objevem v Pásmu. Ačkoli si herec zkouší všelijaké role, zde je mírně vidět kontrast se zkušeným bardem ostravské scény. Kirillovi by slušela větší povahová vyhraněnost naivního vědátora, která by více zafungovala s finálním výstupem. Robin Ferro již mnohokrát dokázal všestrannost svého talentu, a proto mu pro tentokrát 100 procent sympatií nedám.

​

Velký prostor mají obě dámy. Volba Anny Cónové pro roli stalkerky by se mohla zdát zprvu velmi prazvláštní, nicméně její přesvědčivě procítěný výkon coby odvážné, ale citlivé průvodkyně uznávající zákony Pásma s božskou prozřetelností mě zavedl do minulosti k jednomu z nejlepších představení Divadla Komedie Srdce Temnoty v režii Davida Jařaba. Jistá podobnost, ač náhodná, je mi velmi sympatická.

​

Mystický podtón inscenaci dodává příběhová linka vdovy Guty v podání Lenky Sedláčkové. Nešťastný osud Guty se zhmotňuje v procítěnou duchovní zpověď, která místy nahání husí kůži. Lenka Sedláčková má v sobě hereckou energii, která je zde velmi zdařile uchopená.

​

Celkový dojem z představení citlivě dokresluje hudba Martina Dytka. Sympatický kytarista tentokrát vytvořil akustické hudební pasáže, které posouvají Pásmo a jeho atmosféru za hranice všednosti. S hudbou jde v ruku v ruce také videoprojekce Jiřího Neděly, která poskytuje představení přesah do další dimenze.

​

Označit inscenaci Pavla Gejguše jako mystické sci-fi je možná odvážné, leč pro mne jde o zcela vypovídající charakteristiku. Předlohy osobně neznám, netroufám si tedy soudit, do jaké míry byla inspirace vytěžena a kde by mohl být ještě prostor pro zapracování. Nicméně představení má sympatickou časovou délku, téma nerozpitvává samo sebe a je dle mého únosné pro většinu diváků, kteří neprahnou právě po exaktní dějové synopsi.

​

Na druhou stranu, skvěle rozjetá inscenace ke konci malinko ztrácí dech a trochu předvídatelný konec jakoby postrádal větší přesah. Kompenzací je velký prostor pro herce, díky kterým ostravská scéna žije a žít bude na vysoké úrovni.

​

Evelína Vaněk Síčová

Ostravan.cz

 

 

RECENZE 2:

Novou inscenaci hodnotil i recenzent studentského porálu Sokolská 33. Článek si můžete přečíst zde.